Začalo tedy plánování půjčení kajaků odvoz atd. Na pátek jsme dostali ředitelské volno, což mi přišlo hodně vhod. S myšlenkou na to, jak bude v pátek hromada času, domluvil jsem si ještě s Martinou slackline. Mé plány mi však překazil tatík, který byl „naštvaný“, že jsem mu neřekl, ať jede s námi (ale já mu to určitě říkal – no fakt). Doplnil mi plány na pátek o přidělávání plechů v garáži. Ok v pohodě, s Martinou se dohodnu o hoďku déle a Honza říkal, že přijede po obědě. Ani nevím jak to přišlo, ale lajnu jsme nestihli, a tak se Marťa projela aspoň s námi k Orlíku, kde jsme nasedali.
Říční kilometr 154, místo našeho nasednutí. Společná fotka a už naše lodě odrážíme od břehu. Než jsme se pořádně seznámili s našimi kajaky byli jsme na Kamýku (134). Vytáhli jsme naše lodě a začali je přidělávat na kolečka, když v tom nám jeden děda povídá: „ Klucí, ale tam není žádná voda tam budete drhnout.“ Převezli jsme lodě pod hráz, kde vody bylo hodně a naše pádla začali čeřit vodu směr Slapy. Začalo se stmívat, tak jsme zastavili na večeři. Po vydatné večeři jsme opět odrazili naše lodě od břehu a už za šera vyrazili dál. Když byla tma a my nevěděli jestli jedeme do zátoky nebo jen do zatáčky byl čas na GPSku, kterou jsem sebral sestřičce. S trochou obtíží jsme se orientovali alespoň tam, kde bude příští zatáčka. Říkal jsem Honzovi, že vím o perfektním místě na spaní na Častoboři, kam jezdíme na potápěčský tábor. Proto jsme pádlovali dál. Když bylo už devět, začal jsem se obávat, že už jsme to přejeli. Na GPSce jsem vytipoval místo, kde by to mohlo být. Říkaljsem si, že když to tam nebude, tak to zapíchneme na prvním vhodný místě. Nevím jestli štěstí nebo můj „perfektní“ orientační smysl byl příčinou dojetí do Častoboře. Vynesli jsem si lodě do jídelny a pod střechou rozhodili spacáky.
Ráno nás probudilo sluníčko a my rozespalýma očima koukali, jaké jsme si to vlastně vybrali krásné místo na spaní. Po pravé ruce sluneční odraz od vod Sázavy, po levé ruce mohutná řeka Vltava a uprostřed toho delikátní palačinky od Honzy. Co víc si přát? Dnes jsme trochu déle pospávali, a tak na vodu vyrážíme také déle. Přenášení Vraňské přehrady (74) zvládáme už jako ostřílení borci a v krátkém rukávu se zatínají naše svaly pod záběry směrem ku Praze. Kousek před Prahou potkáváme „fofrníka“ , který obdivuje naše lodě a s poznámkou kevral je kevral nám ujíždí. To nás samozřejmě nemůže rozházet a za chvíli jsme na soutoku s Berounkou říční kilometr 63. S jednadevadesáti kilometry v rukou vyrážíme ještě proti proudu. Naší představu, že to moc nepoteče jsme rychle zapomněli. Poté co jsme pracně vypáglovali pět metrů a při pokusu o podrbání jsme o deset zcouvali, jsem si další drbání rozmyslel. Asi po 2-3 km pro nás akorát přijela sestřička. Navázat lodě a s dobrým pocitem po povedeném víkendu frčíme domů.
