Kuba Vondrášek

středa 11. září 2013

středa 24. dubna 2013

Zima je pro mnohé vodáky čas hibernace a regenerace. Musí si olízat rány a bolístky z předcházející sezóny a pořádně si odpočinout před sezónou následující, proto se ukládají do zimního spánku. Pro jiné je to zase čas fyzické přípravy na jarní tání. V posilovně zvedají tuny želez, šlapají na rotopedu a zapijí to iontovými nápoji. Třetí skupina paddlerů nesnese pomyšlení na celou zimu bez pádlování a podle vzoru stěhovavých ptáků odlétají do teplých krajin jako je Chile, Mexiko či Nový Zéland. My však nedisponujeme tak velkým kapitálem, abychom mohli letět pádlovat na jižní polokouli, a tak jsme zvolili kompromis. Korsika sice není na silvestra tropický ráj, ale zato se tu v tomto období dá moc dobře zapádlovat.

Ještě mokré hydro z Padrťáku, který nám nadělil Ježíšek na Štědrý den, jsem hodil do loďáku, nějakou tu konzervu k tomu a mohlo se vyrazit. V Alpských sedlech, na cestě do přístavu, jsme byli ve velkém pokušení sundat lodě a trochu si zasnowkajakovat v čerstvém prašanu, ale báli jsme se, že nestihneme trajekt

Na ostrově nás přivítaly palmy s vánočními ozdobami a my vyrazili na první řeku Fium Orbo. Ta ovšem se svými 44 cm byla úplně suchá, a tak Doktor zavelel směr Vecchio. Když jsme k Vecchiu přijeli, na vodočtu bylo 140 cm. Což označil Doktor za menší jak malou vodu a já se už začal o program našeho výletu trochu bát. Karel ovšem řekl, že to jeli i za menší vody, a tak jsme v oslabené sestavě vyrazili pro některé na naši první Korsickou řeku. Vody sice opravdu moc nebylo, ale sjet to šlo v pohodě.

Další den jsme se přesunuli do údolí Rizzanese. Asi nejznámější Korzická řeka nejenom pro mě. Bohužel přehrada, proti které jsem na internetu vyplňoval petici, byla již dostavěná, proto jsme ani nedoufali, že bychom zde měli vodu. O to větší překvapení pro nás bylo, když voda na vodočtu olizovala 70 cm. Pravda nebyla to voda velká, ale dát si Korsickou klasiku jsme museli. Protože v naší osádce byli borci již Korsiky znalí, za chvíli jsme byli přes spousty dlouhých, krátkých, křivých i rovných slajdů, přes několik malých i velkých skoků u nejznámějšího vodopádu na Rizanese. Ten jsme více či méně všichni úspěšně zdolali ať dámskou cestou či elegantním boofem. Někteří dokonce neúmyslně zvolili styl hřebík.

V údolí Rizzanese jsme zůstali i další den. Měli jsme zde totiž naplánovanou ještě jednu lahůdku s názvem Codi. Na nasedačce nám hezky svítilo sluníčko, a tak jsme dosušili naše hydro a vrhli jsme se do soutěsky tohoto pravostranného přítoku Rizzanese. Ačkoli to na začátku moc nevypadalo, měli jsme pěknou vodu 45 cm. Vodopády už pro nás nebyly takovým překvapením jako po příjezdu na ostrov. Jeden z nich pro nás byl ovšem velkou výzvou. Bylo to kombo u mlýna. Dvoumetrový vstupní drop se musel dobře naboofovat, aby se z malého bazénku odjíždělo při levé straně, pak už se jen nabrala rychlost na slajdu, z kterého jsme dlouhým letem dopadli do laguny. Naštěstí se všem jízda povedla. Představa, že by někdo netrefil levý nájezd a skončil v hrnci uprostřed slajdu, byla dost děsivá. Na večer jsme se přesunuli k traktoru u Tarava a zde jsme si zpříjemnili Silvestrovský večer koupačkou v termálním pramenu.

Na Nový rok jsme se vydali na spodní Taravo. Zde již nebyly tak vysoké skoky, ale spousty slajdů zůstaly. Přes ně jsme dopádlovali až k známé peřeji nazývané prsty. Zde se řeka rozděluje do několika úzkých skalních průjezdů, z nichž ne všechny jsou průjezdné. Ti co zde již byli, nás navigovali do pravého průjezdu. Když jsem se k němu blížil, zdálo se, že se tam loď nemůže vejít. Naštěstí jsem nejel první a to mě uklidňovalo. Místa tu ale opravdu moc nebylo, jen jsem složil pádlo podél lodi a vyrazil vstříc závěrečnému skoku. Před ním bylo místo ještě na jeden záběr, ale boofovat se mi nepovedlo.

Večer jsme se přesunuli do údolí řeky Liamone. Spali jsme na soutoku s Lizolou, kterou jsme měli v merku na další den. Lizola nemá vodočet, ale Doktor to svým znaleckým okem posoudil za jetelné. Vyrazili jsme proto proti proudu na nasedačku. Někteří si tento den zvolili za odpočinkový, jiným zas nebylo úplně dobře, proto jsme vyrazili jen ve třech. Silnice je od řeky minimálně 100 výškových metrů, což byla první překážka. Poté, co jsme se prodrali trním ke korytu řeky, vyrazili jsme vstříc tomuto Korsickému creeku. Asi po hodině a půl pádlování, občas i přenášení v suchém řečišti, jsme narazili na most. Zde nám vzniklo velké dilema: Vykašlat se na to a vydrápat se úzkou trnitou cestičkou k silnici, nebo pokračovat po „vodě,“ kde na nás měly čekat úžasné vodopády a slajdy. Ačkoli je moje loď těžší jak já, byl jsem pro variantu první. Karel s Mikulášem mě naštěstí přehlasovali a vyrazili jsme dál. Za čas se řeka zúžila a začaly první slajdy. Mezi kterými bylo opět sucho. Cestu nám zkřížil také jeden vodopád, kde jsme museli spustit lodě i sebe na laně. Dále se slajdy začaly hustit a vznikala moc pěkná comba až tří slajdů najednou. Další vodopád byl moc zajímavý. Úzký slajd zakončený čtyř metrovým dropem. Karel jel první a shora to vypadalo, že projel čistě. Já jsem natáčel, takže druhý jel Miky. Ten to poslal víc do leva a skoro po špičce. Ozval se dutý náraz lodi o kámen, ale všechen materiál i lidi přežili. Volal na mě, že si docela bouchnul, tak ať si dám bacha. Pro jistotu jsem zběžně prohlídl okolí a strmé srázy jasně naznačovaly, že jízda bude snazší než obnášení. Nadiktoval jsem si lajnu: „Hodně do leva a pokud možno naboofovat.“ Tuto lajnu jsem naprosto dodržel. Najíždím do slajdu odraz na hraně a let. Místo známého „bůf“ se ozvalo „prásk“. Přistál jsem přímo na šutrák a vyrazil si dech. S bolavými zády jsem horko těžko dojel až do cíle, kde jsme měli v plánu zabít Doktora. Zachránilo ho jen to, že těch pár slajdů a drobů odčinilo to sucho mezi nimi. Navečer jsem si dal ibalgin a bál jsem se, že si na Korsice již nezapádluju.

Další den už od rána svítilo sluníčko a to mi tak spravilo náladu, že jsem skoro zapomněl na bolavá záda. Rozdělali jsme oheň, dosušili věci a vyrazili na Liamone. Na Korsické poměry to byla vodnatka. O slajdy a dropy tu nebyla nouze. Moje páteř mi však po včerejšku zakazovala boofovat a přenášení také nebyl žádný med.

Další den jsme se začali přesouvat k trajektu. Kluci si po cestě dali ještě jednu řeku, ale na to už jsem se fakt necítil. Před naloděním jsme nakoupili ještě pár Korsických lahůdek a vyrazili jsme domů. Chtěl bych klukům poděkovat, že mi představili tento kajakářský lunapark a můj dík patří také společnosti Adrop. za její podporu.

čtvrtek 10. května 2012

Expedice Obecnický potok, aneb co myslíte – prvosjezd?

Znáte ten pocit, když venku prší a vy sedíte ve škole nebo kanceláři a doufáte, že naprší dost a o víkendu vyrazíte s partou bláznů, kteří mají stejnou diagnózu jako vy, na vodu? Bude vám zima, budete mokří, ale budete šťastní.

Jedním z těchto bláznů v mém okolí je i Honza. Lidé o mně říkají, že jsem magor a já jim to nevyvracím, ale tihle lidé neznají Honzu. Tenhle týpek i přesto, že má jednu ruku chromou, se nejraději věnuje sportům, jež dnešní společnost s velkou oblibou nazývá adrenalinové a na co šáhne, tak to mu jde. Naštěstí má občas větší rozum než já a tak mě hlídá, abych se někde nezabil.

Ale pojďme k příběhu o naší expedici. Seděl jsem ve škole a mé myšlenky utíkaly úplně jiným směrem, než se na hodinách ekonomie sluší. Přece jen, kdo má jednou vodu v žilách, ten ji nezapře. Přišla mi sms a já už věděl, že se odpoledne nebudu nudit. „Cus Jezisku, tece“ píše mi Honza „ve tri jsem u tebe bud pripravenej“. Po téhle zprávě už škola utekla celkem rychle, a tak jsem se ani nenadál a už jsem seděl v autě, které mělo na střeše Diesla a moji rodeovku. Po cestě jsme ještě nabrali Martinu, našeho řidiče, a vyrazili k rybníku Octárna, který se nachází kousek od Příbramě.

Dále se odehrává klasický scénář. Sundat lodě, rychle do hydra, ať to stihneme než se setmí. Za chvíli se tam objevil hrázný a řekl nám, že většina vody už odtekla. Přece jen tam ještě nějaká zůstala, a tak vyrážíme. Sjezd přepadu jsme vzdali, protože máme rádi svoje lodě a zrovna hodně vody po něm neteklo. Zvolený seskok z hrany přepadu šel dobře, a tak jsem si zpestřil čekání na Honzu, který nebyl ještě v lodi, surfováním ve válečku pod přepadem. Nájezd šel hladce, ale vyjetí se mi nějak nedařilo. Potom, co Honzu přestalo bavit se mi smát, hodil mi házečku a vytáhl mě. Po téhle grotesce můžeme konečně vyrazit. Obecnický potok se hezky kroutí a jízdu nám znepříjemňují padlé stromy a hromada křovisek, prostě klasická vrbičkárna. Když jsem se vyhýbal jedné větývce, ani nevím, jak jsem se najednou ocitnul pod vodou. No, pod vodou bych to asi nenazýval. Hloubka zde byla ani ne 15cm, a tak jsem udělal nejsuššího eskymáka ve svém životě. Honza na sebe nenechal dlouho čekat a po chvíli taky kontroloval dno na vlastní hlavu.

Po asi třech přenášeních jsme dojeli do Obecnice, kde urbanizace značně ovlivňuje obtížnost sjížděné strouhy. Překážka číslo jedna je mostek v navigaci tvořený čtyřmi metrovými rourami, z níž nejmíň zatopená byla levá, ale moc místa tam nebylo. Já zastavil kousek nad tímto mostkem a po pravdě řečeno, moc se mi tam nechtělo. No co rodeovka je malá, hubenej docela jsem, řekl jsem si a vyrazil jsem. Hluboký nádech sklonit se a šup do tmy. V půlce jsem trochu zadrhl vestou, ale v pohodě mě to na druhém konci vyplivlo. Honza stál o vracák výš a nevědomky, co ho čeká, se vydal za mnou. I jeho roura vyplivla neporušeného.

Překážka číslo dvě byla tvořena dvěma cca 20 metrovými tunely, které jsou do zatáčky, takže není vidět na konec. My jsme ovšem odvážní kluci. Ač trochu nervózní jsme to dali. Třetí překážka je už v lese pod Obecnicí. Je to zanesený starý most a dost to na něj táhne. Honza, lhotecký přistěhovalec, to tu ovšem zná, a tak včas zastavujeme a přenášíme. Pod mostem je starý rozbořený jez, kde jsme nasedli a užili si surfovací vlnku.

Cestou dál do Lhoty se tahleta vrbičkárna trochu rozšíří a až na pár lávek tu nic nehrozí. Ve Lhotě na nás čekaly naše drahé polovičky s autem. Na jejich výrazech bylo poznat, že déšť jim je značně nepříjemný. Dali jsme občerstvení a mazali dál k Litavce. Po cestě na nás volaly babči ze zahrádky: „Klucí dávejte bacha tam jsou peřeje.“ K soutoku s Litavkou už je to jen kousek a obávané peřeje byli dvě vlnky, které byli asi tak velké jako když hodíte dvaceti dekovej šutrák do vody.

Dál jsme pokračovali po už né tak expedičně zajímavé, ale o to vodnatější Litavce až do Čenkova, a protože bylo ještě trochu světla zvládli jsme i horní Litavku od Pecováku k Obecnickýmu potoku.

Takhle nějak vypadala naše expedice. Nejspíš bych vám o ní ani nepsal, ale když jsme byli včera s Honzou na skále, tak do mě furt hučel: „Napiš o tom, to je určitě prvosjezd. Takovouhle strouhu ještě nikdo nedal.“ Každopádně expedici můžeme prohlásit za úspěšnou. A jestli to byl prvosjezd? Tak v to budeme doufat.